Berlínský půlmaraton očima kardioložky: když trénink začne dávat smysl. Eva Klásková

Evo, gratuluju k obrovskému posunu! Jaké byly tvoje první pocity v cíli Berlínského půlmaratonu?

Poprvé se mi stalo, že kromě radosti z toho, že jsem v cíli, jsem byla i překvapená, že už tam jsem. Závod mi utekl neuvěřitelně rychle – bez velkého trápení nebo počítání posledních kilometrů, jako tomu bylo při předchozích závodech. Takže čistá radost.

Zlepšení o téměř 10 minut je neskutečné – čekala jsi takový výsledek, nebo tě to překvapilo?

To jsem rozhodně nečekala. V malé zlepšení jsem doufala – přece jen jsem poslední měsíce trénovala více a jinak než dřív – ale takový čas jsem vůbec nepředpokládala. Klaplo asi všechno, co mohlo. Na poslední chvíli se změnilo počasí – mělo pršet a být kolem 3 °C, ale nakonec bylo asi 10 °C a nepršelo.

Od začátku se mi běželo velmi dobře. Tempo mám při závodě vždy intuitivní a hned od startu bylo na mé poměry nadprůměrné. Celou dobu jsem přemýšlela, jestli na konci „neodpadnu“ – a kupodivu ne.

Jak bys popsala atmosféru závodu v Berlíně? Bylo to něčím jiné než závody, které jsi běžela dříve?

Z větších závodů mám zkušenost s půlmaratonem v Praze, Valencii a teď v Berlíně – a musím říct, že jsem si zamilovala všechny.

Prahu jsem běžela třikrát. Byl to můj úplně první půlmaraton – trénovala jsem na něj z nuly devět měsíců a byla jsem šťastná, že jsem doběhla. Valencia měla krásnou, temperamentní atmosféru – bubny, tisíce diváků i v dešti – a loni jsem tam po dvou letech zaběhla malý osobák.

A Berlín? Největší závod, krásná trať a pro mě i skvělý pocit ze startu v předposledním koridoru – pořád jsem měla koho předbíhat.

Jak se ti běžel samotný závod – měla jsi to pod kontrolou, nebo přišla i krize?

Běželo se mi skvěle – ještě den předem bych tomu nevěřila. Mísil se ve mně pocit „máš natrénováno“ s tím, že „stejně to nepomůže“.

Běžela jsem na pocit, ale mezičasy byly celou dobu na osobák. Jediný moment, který mě na chvíli zdržel, byla poslední občerstvovací stanice. Vysvitlo slunce a začala jsem cítit, že při tomhle tempu musím doplnit tekutiny.

Protože za běhu zvládnu jen pár hltů, raději jsem na chvíli zastavila a pořádně se napila. Nechtěla jsem riskovat dehydrataci nebo kolaps těsně před cílem.

V čem byl tenhle závod jiný oproti tvým předchozím půlmaratonům?

Každý závod je jiný. Tento byl výjimečný tím, že se mi podařilo relativně dobře držet tréninkový plán, i když zimní období není úplně ideální a nerada běhám potmě.

Byla to také první zkušenost, kdy závod nebyl jen o tom „doběhnout“. To by samozřejmě byl pořád úspěch, ale tentokrát jsem do přípravy vložila hodně času a energie a chtěla jsem to zúročit.

Předtím jsi trénovala podle Garmin trenéra – co ti to dalo a kde jsi naopak cítila limity?

Za Garmin a trénink s Amy jsem nesmírně vděčná. Můj první půlmaraton v Praze v roce 2022 byl spontánní rozhodnutí – v srpnu jsem koupila registraci s tím, že do dubna natrénuji. Začínala jsem úplně od nuly.

Dva tréninkové plány s Amy, zaměřené pouze na dokončení závodu, mě naučily pravidelnosti – 3–4 tréninky týdně. Největší benefit byl, že jsem se vyhnula zranění a doběhla v pohodě pod limitem.

První dva roky splnily svůj účel. Pak jsem ale narazila na strop – přestala jsem se zlepšovat, začala jsem cítit rutinu a trochu se bála, že mě běh přestane bavit. Tempa byla velmi podobná bez ohledu na typ tréninku – chyběl progres.

Jak vypadá tréninkový plán?

Co se změnilo ve chvíli, kdy jsi začala trénovat individuálně?

Pokud myslíš spolupráci s trenérem, tak hodně.

Na začátku jsme řešili motivaci – chci běhat pro kondici, chci běhat dlouhodobě a bez zranění. Výkonnost je fajn, ale není to hlavní cíl.

Zásadní pro mě byl zátěžový test. Od začátku jsem měla pocit, že mám vedle sebe někoho, kdo rozumí tomu, co dělá, a dokáže mě správně vést.

Jak vypadá laboratorní test?

Vnímáš nějaký konkrétní moment nebo typ tréninku, který tě posunul nejvíc?

Jednoznačně intervaly. Ne že by v Garminu nebyly, ale často jsem je nahrazovala souvislým během.

A pak kopce – ty nemá rád nikdo, ale trenér se poslouchat musí.

Důležité je i to, že máš vedle sebe člověka, který vidí, jak trénuješ. I když se ti nechce, tak tě to motivuje. To u hodinek prostě nefunguje stejně.

Jak se ti daří skloubit náročnou práci kardioložky s tréninkem?

Je to hlavně o prioritách a time managementu. Ideálně potřebuji čtyři tréninky týdně, minimum jsou tři.

Píšu si tréninky do diáře stejně jako pracovní schůzky. V neděli večer si naplánuji celý týden a snažím se toho držet.

Zvykla jsem si mít věci na běhání vždy v autě a běhat i na služebních cestách. Nejexotičtější trénink byl asi v Soulu – tam na mě koukali jako na zjevení, protože v ulicích nikdo neběhá.

Pomohlo ti odborné zázemí z tvé profese?

Asi ano. Lépe chápu souvislosti – regeneraci, výživu, fungování těla. Mám také větší respekt ke zraněním.

Ale sama sebe bych si netroufla trénovat. Vždy potřebuješ objektivní pohled někoho dalšího.

Co bys vzkázala ženám, které si myslí, že už je „pozdě“ se zlepšovat?

Pravidelně jsem začala běhat až po padesátce. Je to období, kdy se mění metabolismus a bez pohybu člověk rychle ztrácí kondici.

Běh mi přinesl energii, pomohl mi udržet formu a také mi přinesl nové přátele. Miluju atmosféru závodů a pocit sounáležitosti.

A co se týče výkonu – i po padesátce se dá zlepšovat. Sama jsem tomu nevěřila. Berlín byl pro mě velké překvapení.

Jaký máš teď další cíl?

Hlavní cíl je běhat dlouho, zdravě a s radostí.

Z výkonnostních snů bych chtěla dát půlmaraton pod 2 hodiny. A letos bych si ráda zaběhla maraton v Berlíně – bez tlaku na čas, spíš jako životní zkušenost.

A taky bych jednou chtěla dokončit celou sérii SuperHalfs – Berlín je po Praze a Valencii třetí závod, takže jsem v polovině.