Když se z ajťáka stane maratonec – Pavel Hilšer, Pražský maraton 2025

Pamatuješ si, co tě přivedlo k běhání?

Běh jsem nikdy neměl rád – na škole jsem ho doslova nesnášel. Ale jednoho dne mi v mých čtyřiceti zavolal kamarád: „Poběžím kolem vašeho domu, přidáš se?“ Ani nevím proč, ale souhlasil jsem – a od té doby jsem nepřestal. Dnes je to už sedm let.

Co pro tebe běh znamenal, než jsme spolu začali trénovat?

Zpočátku to byla především očista hlavy, odpočinek od práce a výzva pro sebe sama. Ale po dvou letech jsem narazil na strop – zlepšování se zastavilo.

Jak ses cítil, když jsi poprvé řekl, že chceš běžet maraton?

Měl jsem z té vzdálenosti velký respekt. K maratonu jsem se dostal až po čtyřech letech pozvolného zvyšování objemů. Víkendových 20 km už pro mě tehdy nebyl problém, ale cokoli přes 24 km už bylo za hranicí.

Co byl tvůj cíl, když jsi začal spolupracovat s trenérem?

Cítil jsem, že se už neposouvám. Byl jsem na testu VO₂max a doktor mi řekl, že běhám „na mrtvolu“. Zjistil jsem, že s mým tepem i technikou je to bída. Osobní rekordy byly staré roky, Garmin plány mi nesedly – byly příliš obecné a nezohledňovaly věk ani výkonnost.

Změnil se celý můj přístup. Začal jsem běhat Z2 výklusy tempem 6:30+, kde jsem dřív běhal za 5:00. A i když se s tím člověk na Stravě nechlubí, výsledky přišly. V podzimu jsem měl osobní rekordy na 5, 10 i 21 km, které jsem dřív nedokázal překonat tři roky.

Chceš taky?

Jaké tréninky ti seděly a které bolely?

Mám rád intervaly – krátké, intenzivní úseky, kde ze sebe vydám maximum. A co bolelo nejvíc? Konec každého long runu – tam se ozývalo koleno.

Uměl bys si sám sestavit trénink na maraton?

Ne. Vyzkoušel jsem hodně plánů a všechny byly příliš univerzální. Neřeší věk, zdravotní omezení ani výkonnost. Garmin trenér byl fajn na pestrost, ale náročností mimo moje možnosti. S trenérem se všechno přizpůsobí – a to je zásadní.

Zranění tě trápí dlouhodobě. Co konkrétně se stalo?

Trápí mě koleno už několik let – bolest putuje od lýtka po kyčel. Nedávno mi na magnetické rezonanci našli prasklý meniskus. Ortoped naznačil, že místo maratonu mě možná čeká operace. Rozhodl jsem se dát do přípravy všechno a uvidí se.

Co ti pomohlo v těžkém období nejistoty?

Smíření. Udělám maximum a buď to vyjde, nebo ne. Přidal jsem silový trénink, změnil stravu a zhubl čtyři kila. Bolest a nejistota zůstala, ale tělo bylo silnější.

Pomohla ti týmová fyzioterapeutka (Žaneta)?

Rozhodně. Doporučené cviky zafungovaly rychle – po týdnu jsem mohl běžet půlmaraton bez bolesti. Naučil jsem se, co funguje, a osobní přístup fyzioterapeutky mi dal mnohem víc než videa na internetu.

Vzdal jsi to někdy v přípravě?

Ne. Věřil jsem tréninku, věděl jsem, že druhá šance třeba nepřijde. Držela mě i podpora okolí.

S jakým nastavením jsi šel na start Pražského maratonu 2025?

Fyzicky jsem byl připravený, ale počítal jsem i s možností, že to nedoběhnu. V hlavě jsem měl plán – držet tempo a nic nepokazit.

Jaký byl rozdíl oproti minulému roku?

Před rokem jsem doběhl za 4:20, posledních 12 km indiánský běh. Tentokrát jsem doběhl za 3:50 bez jediné zastávky. Psychicky jsem byl mnohem víc v pohodě.

Pamatuješ si moment, kdy sis řekl: „Dneska to běží“?

Ano, na 25. km. Loni jsem tam odpadl. Letos jsem cítil, že mám navrch – tempo pod 5:30 jsem držel až do cíle. Když jsem na 32. km věděl, že mi zbývá „jen desítka“, měl jsem jasno: osobák je doma.