„Jak mám uběhnout 42 kilometrů, když jsem v tréninku běžela jen 22?“
Dvaadvacet kilometrů. To byla nejdelší vzdálenost, kterou Eva i Michaela v rámci přípravy na svůj první maraton uběhly v kuse. V závodě je ale čekalo 42,195 kilometru.
A čím víc se den startu blížil, tím častěji se oběma vracela do hlavy docela logická otázka: Jak mám zvládnout ještě dalších dvacet?
Jedna stála na startu Berlínského maratonu, druhá o kus severněji v dánském Odense. Eva začala systematicky běhat teprve před několika lety a maraton dlouho vnímala jako něco, co by chtěla jednou za život zkusit. Michaela přicházela ke sportu spíš přes posilovnu a maraton se pro ni postupně stal dalším krokem po čtvrtmaratonu a půlmaratonu.
Ani jedna přitom původně nechtěla honit velký čas. Jejich hlavním cílem bylo jediné: doběhnout.
„Když mě vylosovali do Berlína, nebylo cesty zpět.“
Eva začala systematicky běhat přibližně před čtyřmi lety. „Prakticky od nuly. Postupně jsem zjistila, že mě běhání docela baví a že mám asi větší dispozice pro vytrvalost než pro rychlost.“
Nejdřív přišel půlmaraton, pak další. Postupně se z běhání stal pravidelný koníček a zároveň prostor pro nové cíle.
„Někdy před rokem jsem si začala pohrávat s myšlenkou, že bych jednou za život chtěla zažít maraton, a přihlásila jsem se do losování o účast na Berlínském maratonu. No, a když to klaplo, uvědomila jsem si, že není cesty zpět.“
U Michaely přišel první impulz od bratra. „Řekl mi, že maraton prostě jednou v životě uběhnout chceš. Už jsem měla za sebou čtvrtmaraton i půlmaraton, tak se to zkrátka nabízelo jako další krok.“
V tu chvíli ale ani jedna pořádně nevěděla, co všechno bude mezi přihláškou a cílovou čárou. Maraton byl zatím hlavně velká myšlenka. Teprve příprava měla ukázat, co všechno bude potřeba odpracovat.
Maratonský plán vůbec nemusí vypadat „maratonsky“
Eva měla na začátku přípravy poměrně jasnou představu. Chce uběhnout dlouhý závod, takže bude pravděpodobně hodně běhat dlouhé běhy. Jenže její příprava začala vypadat úplně jinak.
„Místo vytrvalosti začal Pavel rozvíjet rychlost – intervaly, tempové běhy – a počet tréninků se zvýšil na čtyři až pět týdně. Důraz na rychlost mě dostával z komfortní zóny, protože pro tu nemám přirozené dispozice.“
Eva přitom chtěla maraton hlavně dokončit. „Pokud by na začátku výsledného času byla pětka, brala bych to jako úspěch. Tak proč trénovat rychlost?“
A pak přišla další věc, která jí do celé logiky přípravy příliš nezapadala. Nejdelší běh v plánu měl mít pouze 22 kilometrů.
„Chvíli jsem s tím mentálně zápasila a pak jsem usoudila, že snad trenér ví, co dělá, a jela jsem striktně podle plánu.“
Pohled trenéra
Jedním z častých omylů hobby běžců je představa, že příprava na maraton musí být především zkouškou toho, jak dlouho dokážou běžet v jednom tréninku. U obou jsem více sledoval celkovou schopnost pravidelně trénovat, postupně zvládat vyšší týdenní objem a mezi jednotlivými jednotkami regenerovat.
Dlouhý běh je samozřejmě důležitý, ale je pouze jednou částí celé skládačky. Stejně podstatná je celková kondice, ekonomika pohybu, schopnost pracovat s tempem a především to, aby běžec dokázal trénovat konzistentně několik měsíců bez zbytečných výpadků.
Míša trenérovi věřila. Postupně ale začala pochybovat sama o sobě
U Michaely byla situace zpočátku skoro opačná. „Od začátku jsem ti plně důvěřovala a věřila plánu, který jsi mi šil na míru.“
Navíc měla velmi konkrétní důkazy, že příprava funguje. Během ní si zaběhla osobní rekord na 10 kilometrů i na půlmaratonu a její výkonnost se postupně posouvala.
Jenže s rostoucím objemem začal trénink ukusovat stále větší část běžného života. „První měsíce to bylo v pohodě. Týdenní objem nebyl tak velký a běhání nezabíralo tolik času. Poslední dva měsíce už to ale skrze kilometráž a delší, rychlejší intervaly začalo být náročné.“
Najednou nebylo možné jen tak přesouvat tréninky nebo k nim přidávat další velké sportovní aktivity. Příprava začala vyžadovat prioritu.
Pak přišlo vyhozené rameno, bolest lýtka a postupně také únava. Michaela se přitom sama popisuje jako „strašnou poctivku“ a každý vynechaný trénink měla potřebu nahradit.
„Měla jsem prostě strach, že mi něco uteče.“
Právě ke konci přípravy se pak dostala do momentu, který zná mnoho hobby běžců. Běhání, které bylo dříve především radostí, se začalo měnit v povinnost.
„Byla jsem zvyklá běhat s lehkostí, pro radost a čištění hlavy – ne na výkon. Když jsem tu radost začala ztrácet a změnilo se to na ‚Míšo, musíš!‘, nebyl to příjemný pocit.“
Nakonec přišla krátká pauza. A právě ta jí pomohla celou přípravu dokončit.
Paradox maratonské přípravy: největší pochybnosti mohou přijít až těsně před závodem
Eva trénovala kolem 50 kilometrů týdně, zvládala plán, běhala i během dovolené v tropických vedrech a po celou dobu se jí vyhýbala zranění. Všechno tedy nasvědčovalo tomu, že příprava jde správným směrem.
Přesto říká: „Nejistotu, zda tuto vzdálenost uběhnu, jsem měla celou dobu a možná na konci ještě větší. Poslední čtyři týdny byly vážně náročné a byla jsem dost unavená.“
Michaela zažívala něco podobného. „V posledních dvou týdnech jsem se dokázala hrozně znejistit. Řešila jsem v hlavě, že jsem v kuse neběžela ani 30 km, a začala jsem pochybovat, i když jsi mě ujistil, že to máme pod kontrolou.“
Přesně ve chvíli, kdy už byla většina práce hotová, tak přišly největší pochybnosti.
Pohled trenéra
Tohle je u dlouhé přípravy poměrně typický moment. Po několika měsících tréninku už člověk není svěží, ale zároveň ještě nemá zkušenost se samotnou závodní vzdáleností. Pocit „nejsem připravený“ proto nemusí odpovídat skutečné připravenosti.
Důležité je rozlišit běžnou kumulovanou únavu od situace, kdy už tělo vysílá varovné signály. V případě obou bylo podstatné, že trénink zvládaly, regenerovaly a před závodem jsme mohli postupně ubrat.
Eva: „Kritické kilometry? Tak ty prostě nepoběžím.“
Před Berlínem Eva slyšela ze všech stran o maratonské zdi. Krize prý často přichází kolem 27., 32. nebo 36. kilometru – tedy ve vzdálenostech, které nikdy předtím v životě neběžela.
Proto si vytvořila vlastní řešení. Rozhodla se, že tyto kilometry jednoduše nebude řešit jako něco neznámého.
„V první polovině jsem svou hlavu směřovala k tomu, že se nebudeme bavit o uběhnutí půlmaratonu, protože tuto vzdálenost běžně běhám v tréninku. Do druhé půlky jsem šla s pokynem, ať si nestěžuje, protože je před námi už jen necelý půlmaraton, a to zná, takže to dáme.“
Maraton si tak mentálně rozdělila na dva půlmaratony, které už zná, a ono to fungovalo.
Žádná ze slibovaných velkých krizí nepřišla. Eva si hlídala občerstvení, pití i ochlazování a i přes teplé počasí zvládala závod bez zásadních problémů.
„Poslední čtyři kilometry, kdy jsem si přestala hlídat tempo, byly nejrychlejší z celého závodu. A kdybych měla běžet dál, asi bych ještě pár kilometrů bez větších potíží zvládla.“
Míša: „Lýtku jsem vysvětlila, že těch pět kilometrů prostě vydrží.“
Michaela stála v Odense na startu výrazně nervóznější. Původně chtěla jen dokončit, jenže během přípravy se její výkonnost posunula natolik, že se postupně objevila nová myšlenka: zkusit čas pod 4 hodiny a 30 minut.
Postavila se tedy k vodičům na 4:30. Hned prvních pět kilometrů ale přineslo překvapení – tepová frekvence se dostala na 160–165, tedy do hodnot, které čekala spíš až ve druhé polovině závodu.
„Musela jsem se hodně uklidňovat, dýchat a stabilizovat. Nervozita asi udělala své.“
Postupně se všechno srovnalo. Po půlmaratonu zjistila, že stále může pokračovat, nic zásadního ji nebolí a skutečná krize stále nikde.
Až na 37. kilometru se ozvalo lýtko. Míša chvíli šla, protáhla ho a potom s ním zahájila krátké vyjednávání.
„V duchu jsem mu vysvětlila, že těch pět kilometrů ještě prostě musí vydržet.“
Vydrželo. Michaela doběhla v oficiálním čase 4:29:26, tedy pouhých 34 sekund pod hranicí, která ještě několik měsíců před závodem ani nebyla jejím cílem.
Jedna cílem proběhla s otázkou „To je celé?“. Druhá s vděčností, že vůbec může
Když Eva proběhla cílem Berlínského maratonu, první myšlenka byla téměř absurdně jednoduchá: „To je celé?“
Pak přišla radost a údiv nad tím, co její tělo a hlava zvládly. Nejsilnější vzpomínkou na celý maraton pro ni ale není bolest ani výsledný čas.
Je to pocit svobody.
„Že běžím, že můžu, že mi to dává obrovskou volnost a radost. Všechno bylo umocněné skvělou atmosférou – podél celé trati povzbuzující diváci, kapely, hudba, spousta lidí.“
Michaela prožívala cíl trochu jinak. „Cítila jsem vděčnost, že mi tělo něco takového vůbec dovolí.“
A hned poté přišel mnohem prozaičtější pocit. „Když jsem za cílovou čárou přešla do chůze, tak už jen pouhopouhou bolest,“ dodává s nadsázkou.
Maraton pro ni ale znamenal mnohem víc než jen číslo ve výsledkové listině.
„Je pro mě důkazem, že s poctivou prací, trpělivostí, chytře nastaveným tréninkem a správnou podporou mohu pořád velmi aktivně sportovat a plnit si své sny.“
Takže může maraton uběhnout „normální“ člověk?
Obě odpovědi mají společný jeden důležitý detail. Ani jedna netvrdí, že je to jednoduché.
Eva to shrnuje větou: „Velké věci je třeba odpracovat.“ Poslední měsíce před závodem si tréninky plánovala do diáře stejně jako pracovní povinnosti a maraton bez důkladné přípravy by sama považovala za nerozum. Navíc byla po dokončení překvapená. Trenérovi psala, že by byla ráda za čas 5:15 minut, nakonec cílem proběhla
Michaela zase zdůrazňuje něco trochu jiného. „Je potřeba naslouchat svému tělu, netlačit na věci přes moc a najít si k tomu správné lidi, kterým bude člověk důvěřovat.“
Možná tedy není správná otázka: Dokázal bych uběhnout maraton?
Lepší otázka zní: Jsem ochotný několik měsíců dělat to, co je potřeba, abych na start přišel připravený?
Eva i Michaela ještě několik týdnů před závodem pochybovaly, jestli těch 42 kilometrů zvládnou. Teď už odpověď znají.
A Eva ji nakonec shrnula asi nejlépe:
„Maraton bych s chutí běžela každý týden, tak pozitivní zážitek to byl. Jen ten trénink bych musela zvážit…“
runningacademyolomouc