Beskydská sedmička 2025 – závod, který nedokončí každý. Cigiho podruhé.

Na co ses během přípravy letos soustředil jinak než před rokem?
Zaměřil jsem se hlavně na seběhy, protože je vnímám jako svou největší slabinu. Rád bych se jednou dostal do bodu, kdy se z této slabiny stane moje přednost.

Cítil ses letos na startu jistější, nebo jsi měl pořád respekt?
Určitě jsem měl respekt – a myslím si, že u závodu takového formátu je to naprosto na místě. Bez pokory to prostě nejde.

Který úsek tě letos nejvíc prověřil a čím se lišil od loňska?
Upřímně – prověřily mě tak trochu všechny. Měl jsem pocit, že už vím, do čeho jdu, ale realita byla jiná. Moje mysl úplně vytěsnila náročná stoupání, takže jsem si pořád říkal: „Za tou zatáčkou už to určitě končí.“ Jenže často mě čekalo ještě kilometrové stoupání 😅. Nejtěžší na morál bylo druhé stoupání na Velký Javorník. Letos šlo o novinku – loni se stoupalo jen jednou a pak už se jen sbíhalo do cíle.

Co ti nejvíc pomohlo, když přišla krize?
Každý si krizi představuje jinak. Pro mě by to byl moment, kdy si sednu na pařez a odmítám pokračovat – a to se mi naštěstí nestalo. Nejblíž jsem k tomu měl na občerstvovačce v Ostravici (47,6 km). Sedl jsem si na polévku a když jsem se postavil, svaly byly tak ztuhlé, že jsem si říkal: „Konec.“ Pak jsem se dobelhal na kadibudku… a ven jsem vyšel jako nový člověk, bez křečí 😄. Asi tělo kvalitně zrelaxovalo.

Jak moc hrála roli psychika oproti fyzické přípravě?
Psychika je obrovský faktor – dokáže posunout za hranice možného, ale taky snadno stáhne dolů. Letos to platilo dvojnásob, protože jsme celou noc bojovali s počasím. Nastavil jsem si hlavu jasně: mým primárním cílem je dokončit závod, čas není rozhodující. A k tomu jsem si cestou přidával dílčí cíle – „dorazit aspoň do Ostravice“, „pokusit se běžet část seběhu ze Smrku“… Šlo to doslova krok za krokem.

Jak vypadal tvůj support na trati?
Měl jsem neuvěřitelného supporta v podobě švagra Kuby. Domluvili jsme se, kde mě bude čekat, pomáhal mi s doplňováním zásob i se suchým oblečením. Ale hlavně – byl obrovskou morální oporou. Svého supporta prostě nechceš zklamat, když nespí a shání ti po Hruškách Coca-Colu 😄. Před posledním kopcem mě pak ještě překvapila kamarádka Denča s mamkou a týmová kolegyně Verča, která šla se mnou až do cíle. Na ten finální seběh budeme vzpomínat ještě dlouho.

Co bys poradil běžci, který o B7 sní a teprve začíná běhat?
Nevzdávat se a vydržet. Věřit v postupný progres a mít vedení. Já šel na svou první B7 až po dvou letech běžeckého tréninku. Jistě, dá se to zvládnout i bez přípravy – „na morál“ – ale za jakou cenu? Budu se z toho vzpamatovávat dva měsíce, nebo půl roku? Nebo riskuju nenávratné zranění? Každý rok čtu příběhy lidí, kteří závod dokončili na šesti brufenech. To není cesta. Zdraví máme jenom jedno.

Máš v hlavě další metu – půjdeš do B7 znovu, nebo tě láká jiná výzva?
Rád bych se napotřetí vrátil na B7 a dokončil závod pod 20 hodin. Věřím, že na to mám. Potřebuju zapracovat na sebězích, zkrátit čas na občerstvovačkách a vyřešit stravování během závodu – ke konci mi nebývá dobře a kadibudky navštěvuju častěji, než bych chtěl 😄. Přiznávám ale, že mě začíná lákat i Otrokovická stovka.

 

A co tvůj příběh z B7ky? Napiš nám do diskuze, co si o tom myslíš ty!

Trasa závodu ke stažení níže (ZDE odkaz na Mapy.cz)