Hornická desítka: osobáky, vodičská mise a hlavně závod, kde čas není to nejdůležitější
Letos jsme na start poslali šest běžců. Pavel Grepl doběhl za 36:22, Jan Kočař za 35:44, Eva Veselíková za 45:50, Marek Vybíhal za 47:14 a Ondřej Vachutka za 46:35. Výpravu doplnil také Jiří Rusz 43:18. Každý přijel s trochu jiným příběhem a jiným cílem, ale právě to je na podobných závodech možná nejzajímavější.
Nejde totiž jen o to, kdo běží desítku za pětatřicet minut a kdo podstatně pomaleji. Důležité je, že se na jednom místě potkají lidé se stejným zájmem, společně něco prožijí a ještě několik dalších úterních výběhů mají o čem vyprávět.
Tradiční závod na konci sezóny
Hornická desítka má trochu jinou atmosféru než velké městské závody. Trať tvoří tři okruhy, každý dlouhý zhruba dvě míle, a celkově jde o rychlou a relativně rovinatou desítku. Úplně zadarmo ale není.
Nejtechničtější je průběh parkem před cílem, kde čeká několik ostřejších zatáček a téměř vracečka. Úplný závěr pak okoření krátká, ale poměrně ostrá rampa, která na posledních metrech dokáže nepříjemně štípnout do nohou.
Letos navíc vyšlo běžecké počasí téměř dokonale. Teplota kolem šesti až osmi stupňů, slunce, které už na podzim nepálí, a prakticky bezvětří. Podmínky, které rychlým časům přály.
Pro náš tým má ale Hornická desítka ještě další význam. Je to jeden z posledních skutečně závodních víkendů sezóny a zároveň místo, kam se opakovaně vracíme.
„Je to tradiční závod, jezdíme sem mnoho let. Vždycky se trochu obmění složení, ale třeba s Evičkou už jsme tady společně několikrát byli,“ popisuje Pavel Grepl.
Tentokrát navíc dostal jeho vlastní závod ještě jeden rozměr.
Honza nemusel řešit tempo. Stačilo běžet
Jan Kočař přijel do Frýdku-Místku s jasným cílem. Chtěl si zaběhnout co nejlepší desítku a využít toho, že prvních několik kilometrů nebude muset řešit tempo sám.
„Byl to spíš klid, jelikož jsem nemusel myslet na tempo,“ říká Honza o okamžicích před startem.
V předchozím období byl dlouhodobě unavený, tentokrát se mu ale podařilo před závodem dobře zregenerovat a pořádně se vyspat. Na start tak šel odpočatý a připravený.
Vedle něj se postavil jeho trenér Pavel Grepl. Nejen jako soupeř, ale především jako vodič.
„Chtěl jsem, aby si Honza zaběhl parádní čas. Zároveň běháme podobně rychle, takže byla velká šance, že mu můžu pomoci a přitom tím úplně nepohřbím svůj vlastní závod.“
Plán byl jednoduchý: udržet první část závodu pod kontrolou, nepřepálit začátek a ve chvíli, kdy bude jasné, že Honza má sílu, ho pustit.
První pozitivní signál přišel velmi brzy.
„Po prvním kole jsem zjistil, že jsem v klidu, nic mě nebolí a cítil jsem, že to bude dobrý,“ popisuje Honza.
Když svěřenec začíná dorůstat trenérovi
Pro Pavla měl závod ještě jeden zajímavý rozměr. Honza se postupně výkonnostně dostává na úroveň, kdy už trenér neběží před svěřencem automaticky.
„Trenérskému řemeslu se věnuji asi třináct let a v určitou chvíli už svěřence nevnímám jako někoho, kdo je pode mnou. Jsou to pro mě spíš partneři,“ říká Pavel.
„Měl jsem radost z toho, že mě Honza výkonnostně dorůstá. Zároveň jsem měl trochu strach, abych ho v závodě nebrzdil.“
Prvních šest kilometrů ale běželi bez většího zaváhání. Pavel sledoval Honzovu techniku, výraz i celkové chování a snažil se odhadnout, kdy nastane správný okamžik změnit role.
„Bylo vidět, že tempo trefuje svoje možnosti. Vypadal, že by dokázal běžet rychleji, ale věděl jsem, že kdybych ho pustil moc brzo, mohl bych ho na konci naopak předbíhat já.“
Přibližně po šestém až šestém a půltém kilometru dostal Honza volnost.
A začal zrychlovat.
Do cíle nakonec doběhl za 35:44, zatímco Pavel dokončil závod v čase 36:22.
„Po těch šesti a půl kilometrech jsem ho vyslal a on si potom splnil, řekl bych, sen, o kterém možná ani nevěděl,“ hodnotí Pavel.
Honza přitom před závodem ani neměl klasický osobní rekord na čisté silniční desítce, ke kterému by se mohl upínat. O to víc se pro něj Hornická desítka stala referenčním bodem pro další závody.
Eva: tentokrát nebylo nejdůležitější běžet za každou cenu rychleji
Úplně jiný příběh měla Eva Veselíková.
S Pavlem trénuje třetím rokem. První období bylo podle jejích slov hodně nadšené a běžecky velmi dobré, potom ale přišlo zranění a dlouhý návrat.
„Druhý rok jsem se dostávala zpátky a teď třetí rok je to super, bez zranění. Pro mě je asi nejdůležitější konzistence a to, abych si běhání dokázala vyvážit s prací.“
Dnes má režim, se kterým je spokojená: pracuje, běhá, cvičí a především zůstává zdravá.
Přesto přijela na Hornickou desítku s poměrně vysokým očekáváním. Chtěla se přiblížit svému někdejšímu výkonu kolem 45 minut.
A právě to na ni zpočátku vytvářelo zbytečný tlak.
„Ze začátku jsem na sebe měla velký tlak, protože jsem chtěla zaběhnout výkon jako ve svém nejlepším běžeckém období,“ říká.
Během závodu ale přišel jiný pohled.
„Pak jsem si uvědomila, že jsem vlastně ráda, že jsem nepřepálila start, běží se mi dobře a mám z toho hezký zážitek.“
Do cíle doběhla za 45:50. Prakticky přesně tam, kam před závodem mířila.
Možná důležitější než samotné číslo ale bylo to, co si ze závodu odvezla.
„Nechtěla jsem, aby to bylo 45 minut v křeči a abych si do dalšího závodu nesla jen pocit, že to bolí a je to nepříjemné. Chtěla jsem si to užít.“
Pro hobby běžce je to možná stejně cenná zpráva jako osobní rekord. Ne každý dobrý závod musí skončit úplným vyčerpáním.
Marek objevil závody, kde už člověk přestává být anonymní
Marek Vybíhal není klientem individuálních tréninkových plánů Running Academy. Do komunity se dostal jinou cestou – přes pravidelný úterní #Výběh.
Každé úterý se v Olomouci schází skupina lidí, kteří si společně zhruba hodinu lehce zaběhají a hlavně si popovídají. Je to jednoduchá komunitní aktivita bez ambice vytvářet z každého výkonnostního závodníka.
Právě tam Marek poznal další členy týmu a dozvěděl se i o Hornické desítce.
Na závody je přitom zvyklý především z větších akcí a jeho oblíbenější disciplínou je půlmaraton. Ve Frýdku-Místku objevil trochu jiný typ závodění.
„Je to lepší tím, že je tam míň lidí, že se to tak nemačká. Desítka není úplně moje hlavní disciplína, spíš mám delší tratě, ale tady je to taková rodinná akce.“
A právě slovo rodinná během společné cesty domů zaznělo několikrát.
Na velkých závodech může být atmosféra fantastická, ale běžec se v tisících účastníků snadno ztratí. Na menším tradičním závodě se prostředí postupně mění.
Když přijedete jednou, nikoho neznáte. Když přijedete podruhé nebo potřetí, začnete potkávat stejné tváře. A když se vracíte několik let, přestáváte být anonymním účastníkem.
Marek tak začíná objevovat další kapitolu svého běžeckého života. Vedle velkých komerčních akcí i závody, které jsou menší, často výkonnostně velmi dobře obsazené a mají trochu jinou duši.
Komunita nemusí znamenat společný tréninkový plán
Podobně se k Running Academy dostali i Ondřej Vachutka a Jiří Rusz.
Ani jeden s Pavlem nepracuje prostřednictvím individuálního tréninkového plánu. Přesto jsou součástí skupiny.
Ondra je navíc už dlouhodobě jednou z výrazných postav společných akcí.
„I když s námi netrénuje v rámci plánů, je silnou oporou běžeckých soustředění a dalších akcí, které pořádáme. Je věrný, skoro nic nevynechá a všude ho máme rádi,“ říká Pavel.
Ve Frýdku-Místku dokončil desítku za 46:35.
U Jiřího Rusze tentokrát necháváme jeho příběh stranou. Zaslouží si totiž větší prostor než několik řádků v závodním reportu – a třeba se k němu někdy vrátíme samostatně.
Společným jmenovatelem Marka, Ondry i Jirky je ale právě #Výběh. Každé úterý v 18:00 od fontány ve Smetanových sadech.
Ukazují, že běžecká komunita nemusí fungovat jen jako skupina lidí se stejným trenérem nebo stejným tréninkovým plánem. Někdy stačí společný zájem, pravidelné setkávání a chuť někam spolu vyrazit.
Závod jako společný den, ne jen honba za číslem
Když jsme se Honzy po závodě zeptali, jestli si z Frýdku-Místku bude pamatovat především svůj čas, nebo společný den, odpověděl, že obojí.
„Je to taková kombinace. Jel jsem sem s tím, že ani pořádný osobák na desítku nemám, protože jsem čistých deset kilometrů asi nikdy neběžel. Zároveň se mi ale hodně líbí, že je to taková rodinná akce.“
Podobnou zkušenost měl i z Bělkovického krosu, kam tým vyrazil dříve společně.
A právě v tom se možná skrývá hlavní důvod, proč má smysl jezdit několikrát do roka na závody společně.
Někdo běží za 35 minut.
Někdo za 45.
Někdo za 50 nebo hodinu.
Na startu má každý svůj vlastní závod. Před ním a po něm ale patří všichni do stejné skupiny.
„Moje trenérská role není jen dostat člověka k nějakému času,“ říká Pavel. „Chci dostat lidi také někam, kde se společně podpoříme, užijeme si atmosféru a po závodě si můžeme sednout a zhodnotit, co se povedlo a co ne. A z té události potom ještě několik dní žít.“
„Ať se nebojí.“
Na cestě domů jsme každému položili jednoduchou otázku: Co byste řekli člověku z úterních výběhů, který nikdy nezávodil a bojí se, že na závod ještě není dost dobrý?
Eva odpověděla nejstručněji:
„Ať se nebojí.“
Honza přidal:
„Není to tak těžký.“
Pavel se na stejnou otázku podíval trochu šířeji.
„Největší brzda se často nachází v hlavě. Člověk na sebe vytváří tlak, aby se ve společnosti cítil dost dobrý. A to podle mě spoustu lidí brzdí v tom, aby vůbec začali.“
Podle něj není potřeba čekat na okamžik, kdy člověk získá pocit, že už na závod „má“.
„Místo toho, aby reálně přijali, kde právě jsou, a začali postupně ten svůj diamant brousit, chtěli by rovnou sklízet hotové diamanty. Jenže to není reálné. Mnohem důležitější je být sám se sebou v pohodě, najít komunitu, která člověka podporuje, a od začátku na sebe nevytvářet zbytečný výkonnostní tlak.“
A pak přišla Markova odpověď.
Ta byla možná nejjednodušší ze všech – a zároveň se nakonec stala nejlepší tečkou za celým dnem.
„Myslím, že všichni v té komunitě už nějaký závod měli a vlastně jsou všichni vítězové. Protože kdo se zvedne z gauče a začne něco dělat pro svoje zdraví nebo svoje tělo, je prostě vítěz.“
Z gauče na maraton
A právě z gauče vede docela přirozený most k další akci, na které se můžeme potkat.
21. listopadu 2026 se uskuteční Ultrafest 2026 s podtitulem „Z gauče na maraton“.
Nebude to jen o lidech, kteří běhají ultramaratony nebo sbírají výsledky. Chceme si povídat o běžeckých příbězích, o cestě od úplných začátků k velkým cílům, o motivaci, chybách i o tom, proč někdy stojí za to dát věcem čas.
Protože každý nemusí skončit na maratonu.
A už vůbec nemusí běhat desítku za pětatřicet minut.
Možná úplně stačí zvednout se z gauče a udělat první krok.
A pak další.
Stejně jako to udělala většina lidí, kteří dnes společně stojí na startovní čáře.
Hornickou desítkou pro nás závodní sezóna téměř končí. Ještě nás čeká tradiční Přáslavická desítka, kde se za dva týdny snad znovu sejdeme v podobném složení.
A potom už přijde čas trochu ubrat, ohlédnout se za sezónou a začít stavět další.
Protože výsledky jsou fajn. Osobáky jsou ještě lepší.
Ale když se k nim přidají lidé, se kterými je můžete sdílet, dostane běhání úplně jiný rozměr.
runningacademyolomouc